1Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.
2Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.
3Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.
4Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.
5Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.
6Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.
7Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?
8Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?
9Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?
10V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.
11Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?
12Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.
13Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.
14Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?
15By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.
16Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.
17Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.
18Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.
19Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?
20Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:
21Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.
22Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.
23Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.
24Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?
25Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?
26Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,
27A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;
28Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.
