2Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.
3Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?
4Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?
5Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.
6Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.
7Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.
8A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.
9Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.
10Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.
11Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.
12Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.
13Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.
14Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.
15Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.
16Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.
17Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.
18Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.
19Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.
20Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.
21Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.
22Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.
