Žalm 137 vyjadřuje smutné pocity Izraelitů, kteří byli odvedeni do zajetí do Babylona. Písničkář truchlí nad tím, že byl nucen opustit svou vlast a trpí bolestí z toho, že nemohl uctívat v chrámu. Žalm končí vášnivým voláním k Bohu, aby pomstil jejich utrpení.
Žalmy 137:1 - Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.
1Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.
2Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.
3A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:
4Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?
5Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.
6Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.
7Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.
8Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.
9Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.
