Žalmy 39:5
“Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám.”
Kontext: Žalmy 39
3Mlčením byl jsem k němému podobný, umlčel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouřena jest.
4Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, řka:
5Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám.
6Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. Sélah.
7Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře.
O Žalmy 39: Úvahy o křehkosti života
Žalm 39 je hluboká osobní meditace o pomíjivosti lidského života. Mluvčí reflektuje na svou vlastní smrtelnost a krátkost svého času na zemi. Žalmista bojuje s napětím být současně konečný a věčný a zápasí s tíhou své vlastní hříšnosti.
Komentář
Kniha Žalmů je sbírka modliteb, písní a básní vyjadřujících škálu lidských emocí a zkušeností. V Žalmu 39 je mluvčí konfrontován se svou vlastní smrtelností a krátkostí života. Jsou upřímní ohledně svých vlastních bojů a nedostatků, uznávají svou hříšnost a prosí o odpuštění. Žalmista se také potýká s otázkou účelu a smyslu života. Pochybují o pomíjivosti lidských úspěchů a majetků, uvědomují si, že jsou nakonec bezvýznamné v tváři smrti. Přesto i uprostřed této existenciální krize mluvčí nachází útěchu ve vědomí, že nejsou sami. Uznávají, že Bůh je s nimi, i v jejich bojích, a nakonec nacházejí naději v příslibu vykoupení a věčného života. Žalm 39 slouží jako dojemná připomínka křehkosti života a důležitosti žít s úmyslem a záměrem. Je to mocná reflexe lidské podmínky a svědectví o trvalé hodnotě víry a naděje.