1Tedy odpověděl Job a řekl:
2Což vždy předce naříkání mé za zpouru jmíno bude, ješto bída má těžší jest nežli lkání mé?
3Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho.
4Pořádně bych před ním vedl při, a ústa svá naplnil bych důvody.
5Zvěděl bych, jakými slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl.
6Zdaliž by podlé veliké síly své rozepři vedl se mnou? Nikoli, nýbrž on sám dal by mi sílu.
7Tuť by upřímý hádati se mohl s ním, a byl bych osvobozen všelijak od soudce svého.
8Ale aj, půjdu-li upřímo dále, tam ho není; pakli nazpět, nepostihnu ho.
9By i čím zaměstknán byl na levo, předce ho nespatřím; zastře-li se na pravo, ovšem ho neuzřím.
10Nebo on zná cestu, kteráž jest při mně; bude-li mne zkušovati, jako zlato se ukáži.
11Šlepějí zajisté jeho přídržela se noha má, cesty jeho šetřil jsem, abych se s ní neuchyloval.
12Aniž od přikázaní rtů jeho uchýlil jsem se, nýbrž ustaviv se na tom, schované jsem měl řeči úst jeho.
13On pak jestliže při čem stojí, kdo jej odvrátí? Ano duše jeho čehož jen žádá, toho hned dovodí.
14A vykoná uložení své o mně; nebo takových příkladů mnoho jest při něm.
15Pročež před tváří jeho děsím se; když to rozvažuji, lekám se ho.
16Bůh zajisté zemdlil srdce mé, a Všemohoucí předěsil mne,
17Tak že sotva jsem nezahynul v těch temnostech; nebo před tváří mou nezakryl mrákoty.
