1Potom dále Job vedl řeč svou a řekl:
2Živť jest Bůh silný, kterýž zavrhl při mou, a Všemohoucí, kterýž hořkostí naplnil duši mou,
3Že nikoli, dokudž duše má ve mně bude a duch Boží v chřípích mých,
4Nebudou mluviti rtové moji nepravosti, a jazyk můj vynášeti lsti.
5Odstup ode mne, abych vás za spravedlivé vysvědčil; dokudž dýchati budu, neodložím upřímosti své od sebe.
6Spravedlnosti své držím se, aniž se jí pustím; nezahanbíť mne srdce mé nikdy.
7Bude jako bezbožník nepřítel můj, a povstávající proti mně jako nešlechetník.
8Nebo jaká jest naděje pokrytce, by pak lakoměl, když Bůh vytrhne duši jeho?
9Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh silný, když na něj přijde ssoužení?
10Zdaliž v Všemohoucím kochati se bude? Bude-liž vzývati Boha každého času?
11Ale já učím vás, v kázni Boha silného jsa, a jak se mám k Všemohoucímu, netajím.
12Aj, vy všickni to vidíte, pročež vždy tedy takovou marnost vynášíte?
13Ten má podíl člověk bezbožný u Boha silného, a to dědictví ukrutníci od Všemohoucího přijímají:
14Rozmnoží-li se synové jeho, rozmnoží se pod meč, a rodina jeho nenasytí se chlebem.
15Pozůstalí po něm v smrti pohřbeni budou, a vdovy jeho nebudou ho plakati.
16Nashromáždí-li jako prachu stříbra, a jako bláta najedná-li šatů:
17Co najedná, to spravedlivý obleče, a stříbro nevinný rozdělí.
18Vystaví-li jako Arktura dům svůj, bude však jako bouda, kterouž udělal strážný.
19Bohatý když umře, nebude pochován; pohledí někdo, anť ho není.
20Postihnou jej hrůzy jako vody, v noci kradmo zachvátí ho vicher.
21Pochytí jej východní vítr, a odejde, nebo vichřicí uchvátí jej z místa jeho.
22Takové věci na něj dopustí Bůh bez lítosti, ačkoli před rukou jeho prudce utíkati bude.
23Tleskne nad ním každý rukama svýma, a ckáti bude z místa svého.
