1Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění.
2Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď.
3Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti.
4Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, i odchází.
5Z země vychází chléb, ačkoli pod ní jest něco rozdílného, podobného k ohni.
6V některé zemi jest kamení zafirové a prach zlatý,
7K čemuž stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka,
8Kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev.
9K škřemeni vztahuje ruku svou, a z kořene převrací hory.
10Z skálí vyvodí potůčky, a všecko, což jest drahého, spatřuje oko jeho.
11Vylévati se řekám zbraňuje, a tak cožkoli skrytého jest, na světlo vynáší.
12Ale moudrost kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti?
13Neví smrtelný člověk ceny její, aniž bývá nalezena v zemi živých.
14Propast praví: Není ve mně, moře také dí: Není u mne.
15Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro za směnu její.
16Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir.
17Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata.
18Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty.
19Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti.
20Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti?
21Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest.
22Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní.
23Sám Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její.
24Nebo on končiny země spatřuje, a všecko, což jest pod nebem, vidí,
25Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje.
26On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů.
27Hned tehdáž viděl ji, a rozhlásil ji,připravil ji, a vystihl ji.
28Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.
