1Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
2Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
3Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
4Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
5Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
6Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
7Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
8Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
9Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
10Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
11Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
12Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
13Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
14V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
15Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
16Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
17A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
18A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
19Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
20Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
21Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
22Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
23Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
24Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
25Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.
