1A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,
2Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.
3Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.
4Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.
5Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.
6I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.
7Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.
8Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.
9Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.
10A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.
11Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,
12A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.
13Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.
14Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.
15Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.
16Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,
17Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.
18Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.
19Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.
20Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.
21Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.
22Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.
