1Zatím přidal Elihu, a řekl:
2Postrp mne maličko, a oznámímť šíře; neboť mám ještě, co bych za Boha mluvil.
3Vynesu smysl svůj zdaleka, a stvořiteli svému přivlastním spravedlnost.
4V pravdě, žeť nebudou lživé řeči mé; zdravě smýšlejícího máš mne s sebou.
5Aj, Bůh silný mocný jest, aniž svých zamítá; silný jest, a srdce udatného.
6Neobživuje bezbožného, chudým pak k soudu dopomáhá.
7Neodvrací od spravedlivého očí svých, nýbrž s králi na stolici sází je na věky, i bývají zvýšeni.
8Pakli by poutami sevříni byli, zapleteni jsouce provazy ssoužení:
9Tudy jim v známost uvodí hřích jejich, a že přestoupení jejich se ssilila.
10A tak otvírá sluch jejich, aby se napravili, anobrž mluví jim, aby se navrátili od nepravosti.
11Uposlechnou-li a budou-li jemu sloužiti, stráví dny své v dobrém, a léta svá v potěšení.
12Pakli neuposlechnou, od meče sejdou, a pozdychají bez umění.
13Nebo kteříž jsou nečistého srdce, přivětšují hněvu, aniž k němu volají, když by je ssoužil.
14Protož umírá v mladosti duše jejich, a život jejich s smilníky.
15Vytrhuje, pravím, ssouženého z jeho ssoužení, a ty, jejichž sluch otvírá, v trápení.
16A tak by i tebe přenesl z prostředku úzkosti na širokost, kdež není stěsnění, a byl by pokojný stůl tvůj tukem oplývající.
17Ale ty zasloužils, abys jako bezbožný souzen byl; soud a právo na tě dochází.
18Jistě strach, aby tě neuvrhl Bůh u větší ránu, tak že by jakkoli veliká výplaty mzda, tebe nevyprostila.
19Zdaliž by sobě co vážil bohatství tvého? Jistě ani nejvýbornějšího zlata, ani jakékoli síly neb moci tvé.
20Nechvátejž tedy k noci, v kterouž odcházejí lidé na místo své.
21Hleď, abys se neohlédal na marnost, zvoluje ji raději, nežli ssoužení.
22Aj, Bůh silný nejvyšší jest mocí svou. Kdo jemu podobný učitel?
23Kdo jemu vyměřil cestu jeho? Kdo jemu smí říci: Činíš nepravost?
24Pamětliv buď raději, abys vyvyšoval dílo jeho, kteréž spatřují lidé,
25Kteréž, pravím, všickni lidé vidí, na něž člověk patří zdaleka.
26Nebo Bůh silný tak jest veliký, že ho nemůžeme poznati, počet let jeho jest nevystižitelný.
27On zajisté vyvodí krůpěje vod, kteréž vylévají déšť z oblaků jeho,
28Když se rozpouštějí oblakové, a kropí na mnohé lidi.
29(Anobrž vyrozumí-li kdo roztažení oblaků, a zvuku stánku jeho,
30Jak rozprostírá nad ním světlo své, aneb všecko moře přikrývá?
31Skrze ty věci zajisté tresce lidi, a též dává pokrmu hojnost.
32Oblaky zakrývá světlo, a přikazuje mu ukrývati se za to, co je potkává.)
33Ohlašuje o něm zvuk jeho, též dobytek, a to hned, když pára zhůru vstupuje. [ (Job 36:34) Takéť se i nad tím děsí srdce mé, až se pohybuje z místa svého. ]
