1Ještě mluvil Elihu, a řekl:
2Domníváš-liž se, že jsi to s soudem řekl: Spravedlnost má převyšuje Boží?
3Nebo jsi řekl: Co mi prospěje, jaký užitek budu míti, bych i nehřešil?
4Já odpovím tobě místně, i tovaryšům tvým s tebou.
5Pohleď na nebe a viz, anobrž spatř oblaky, vyšší, než-lis ty.
6Jestliže bys hřešil, co svedeš proti němu? A byť se i rozmnožily nešlechetnosti tvé, co mu uškodíš?
7Budeš-li spravedlivý, čeho mu udělíš? Aneb co z ruky tvé vezme?
8Každémuť člověku bezbožnost jeho uškodí, a synu člověka spravedlnost jeho prospěje.
9Z množství nátisk trpících, kteréž k tomu přivodí, aby úpěli a křičeli pro ukrutnost povýšených,
10Žádný neříká: Kde jest Bůh stvořitel můj? Ješto on dává zpěv i v noci.
11On vyučuje nás nad hovada zemská, a nad ptactvo nebeské moudřejší nás činí.
12Tehdáž volají-li pro pýchu zlých, nebývají vyslyšáni.
13A jistě žeť ošemetnosti nevyslýchá Bůh silný, a Všemohoucí nepatří na ni.
14Mnohem méně, jestliže díš: Nepatříš na to. Sám s sebou vejdi v soud před ním, a doufej v něho.
15Ale nyní poněvadž nic není těch věcí, navštívil jej hněv jeho; nebo nechce znáti hojnosti této veliké.
16A protož marně Job otvírá ústa svá, hloupě rozmnožuje řeči své.
