1Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?
2Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?
3Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?
4Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?
5Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?
6Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.
7Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.
8To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.
9Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?
10Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?
11Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?
12Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?
13Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?
14A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,
15Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?
16Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.
17Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.
18Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.
19Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?
20Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.
21Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.
22Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,
23Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.
24S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.
25Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.
26Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?
27Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?
28Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,
29Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.
30Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest. [ (Job 39:31) A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl: ] [ (Job 39:32) Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to. ] [ (Job 39:33) Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl: ] [ (Job 39:34) Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá. ] [ (Job 39:35) Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati. ]
