Žalmy 142:5
“Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.”
Kontext: Žalmy 142
3Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.
4Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.
5Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.
6K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.
7Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já. [ (Psalms 142:8) Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš. ]
O Žalmy 142: Křik o pomoc
Žalm 142 je modlitbou zoufalství a voláním o pomoc od člověka, který se cítí úplně osamělý a přemožený. Žalmista vylévá své srdce před Bohem, prosí o vysvobození od svých nepřátel a vyjadřuje svou absolutní závislost na Boží milosti a věrnosti.
Komentář
Autorství Žalmu 142 je nejisté, ale kdokoli jej napsal, zjevně dobře věděl, jaké to je být v hlubinách zoufalství. Žalmista popisuje, že je uvězněn a nemá se na koho obrátit o pomoc. Uznanění vlastní slabosti a zranitelnosti, ale zároveň potvrzení své důvěry v Boží moc, která ho má zachránit. Co mě nejvíce zasáhne na tomto žalmy je, jak je upřímný a drsný. Žalmista se neukrývá svůj strach, pochybnosti nebo bolest. Vykresluje to všechno před Bohem, věříc, že Bůh poslouchá a odpoví s lítostí. Jako čtenář nacházím tento žalm velmi uklidňující, protože mi připomíná, že se k Bohu mohu obrátit se vším - i věcmi, kterých se stydím nebo se jich bojím přiznat. A v Boží přítomnosti mohu najít naději a sílu pokračovat, i když se život zdá příliš převládající.