1Ještě mluvil Elihu, a řekl:
2Poslouchejte, moudří, řečí mých, a rozumní, ušima pozorujte.
3Nebo ucho řečí zkušuje, tak jako dásně okoušejí pokrmu.
4Soud sobě zvolme, a vyhledejme mezi sebou, co by bylo dobrého.
5Nebo řekl Job: Spravedliv jsem, a Bůh silný zavrhl při mou.
6Své-liž bych pře ukrývati měl? Přeplněna jest bolestí rána má bez provinění.
7Který muž jest podobný Jobovi, ješto by pil posměch jako vodu?
8A že by všel v tovaryšství s činiteli nepravosti, a chodil by s lidmi nešlechetnými?
9Nebo řekl: Neprospívá to člověku líbiti se Bohu.
10A protož, muži rozumní, poslouchejte mne. Odstup od Boha silného nešlechetnost a od Všemohoucího nepravost.
11Nebo on podlé skutků člověka odplací, a podlé toho, jaká jest čí cesta, působí, aby to nalézal.
12A naprosto Bůh silný nečiní nic nešlechetně, a Všemohoucí nepřevrací soudu.
13Kdo svěřil jemu zemi? A kdo zpořádal všecken okršlek?
14Kdyby se na něj obrátil, a ducha jeho i duši jeho k sobě vzal,
15Umřelo by všeliké tělo pojednou, a tak by člověk do prachu se navrátil.
16Máš-li tedy rozum, poslyš toho, pusť v uši své hlas řečí mých.
17Ješto ten, kterýž by v nenávisti měl soud, zdaliž by panovati mohl? Čili toho, jenž jest svrchovaně spravedlivý, za nešlechetného vyhlásíš?
18Zdaliž sluší králi říci: Ó nešlechetný, a šlechticům: Ó bezbožní?
19Mnohem méně tomu, kterýž nepřijímá osob knížat, aniž u něho má přednost urozený před nuzným; nebo dílo rukou jeho jsou všickni.
20V okamžení umírají, třebas o půl noci postrčeni bývají lidé, a pomíjejí, a zachvácen bývá silný ne rukou lidskou.
21Nebo oči jeho hledí na cesty člověka, a všecky kroky jeho on spatřuje.
22Neníť žádných temností, ani stínu smrti, kdež by se skryli činitelé nepravosti.
23Aniž zajisté vzkládá na koho více, tak aby se s Bohem silným souditi mohl.
24Pyšné stírá bez počtu, a postavuje jiné na místa jejich.
25Nebo zná skutky jejich; pročež na ně obrací noc, a potříni bývají.
26Jakožto bezbožné rozráží je na místě patrném,
27Proto že odstoupili od něho, a žádných cest jeho nešetřili,
28Aby dokázal, že připouští k sobě křik nuzného, a volání chudých že vyslýchá.
29(Nebo když on spokojí, kdo znepokojí? A když skryje tvář svou, kdo jej spatří?)Tak celý národ, jako i každého člověka jednostejně,
30Aby nekraloval člověk pokrytý, aby nebylo lidem ourazu.
31Jistě žeť k Bohu silnému raději toto mluveno býti má: Ponesuť, nezruším.
32Mimo to, nevidím-li čeho, ty vyuč mne; jestliže jsem nepravost páchal, neučiním toho víc.
33Nebo zdali vedlé tvého zdání odplacovati má, že bys ty toho neliboval, že bys ono zvoloval, a ne on? Pakli co víš jiného, mluv.
34Muži rozumní se mnou řeknou, i každý moudrý poslouchaje mne,
35Že Job hloupě mluví, a slova jeho nejsou rozumná.
36Ó by zkušen byl Job dokonale, pro odmlouvání nám jako lidem nepravým,
37Poněvadž k hříchu svému přidává i nešlechetnost, mezi námi také jen chloubu svou vynáší, a rozmnožuje řeči své proti Bohu.
