1Synu můj, slíbil-lis za přítele svého, podal-lis cizímu ruky své,
2Zapleten jsi slovy úst svých, jat jsi řečmi úst svých.
3Učiniž tedy toto, synu můj, a vyprosť se, poněvadžs se dostal v ruku přítele svého. Jdi, pokoř se, a probuď přítele svého.
4Nedej usnouti očím svým, a zdřímati víčkám svým.
5Vydři se jako srna z ruky, a jako pták z ruky čižebníka.
6Jdi k mravenci, lenochu, shlédni cesty jeho, a nabuď moudrosti.
7Kterýž nemaje vůdce, ani správce, ani pána,
8Připravuje v létě pokrm svůj, shromažďuje ve žni potravu svou.
9Dokudž lenochu ležeti budeš? Skoro-liž vstaneš ze sna svého?
10Maličko pospíš, maličko zdřímeš, maličko složíš ruce, abys poležel,
11V tom přijde jako pocestný chudoba tvá, a nouze tvá jako muž zbrojný.
12Člověk nešlechetný, muž nepravý chodí v převrácenosti úst.
13Mhourá očima svýma, mluví nohama svýma, ukazuje prsty svými.
14Převrácenost všeliká jest v srdci jeho, smýšlí zlé všelikého času, sváry rozsívá.
15A protož v náhle přijde bída jeho, rychle setřín bude, a nebudeť uléčení.
16Těchto šesti věcí nenávidí Hospodin, a sedmá ohavností jest duši jeho:
17Očí vysokých, jazyka lživého, a rukou vylévajících krev nevinnou,
18Srdce, kteréž ukládá myšlení nepravá, noh kvapných běžeti ke zlému,
19Svědka lživého, mluvícího lež, a toho, jenž rozsívá různice mezi bratřími.
20Ostříhejž, synu můj, přikázaní otce svého, a neopouštěj naučení matky své.
21Přivazuj je k srdci svému ustavičně, a k hrdlu svému je připínej.
22Kamžkoli půjdeš, ono tě zprovodí, když spáti budeš, bude tě ostříhati, a když procítíš, bude s tebou rozmlouvati,
23(Nebo přikázaní jest svíce, a naučení světlo, a cesta života jsou domlouvání vyučující),
24Aby tě ostříhalo od ženy zlé, od úlisnosti jazyka ženy cizí.
25Nežádejž krásy její v srdci svém, a nechať tě nejímá víčky svými.
26Nebo příčinou ženy cizoložné zchudl bys až do kusu chleba, anobrž žena cizoložná drahou duši ulovuje.
27Může-liž kdo skrýti oheň v klíně svém, aby roucho jeho se nepropálilo?
28Může-liž kdo choditi po uhlí řeřavém, aby nohy jeho se neopálily?
29Tak kdož vchází k ženě bližního svého, nebudeť bez viny, kdož by se jí koli dotkl.
30Neuvozují potupy na zloděje, jestliže by ukradl, aby nasytil život svůj, když lační,
31Ač postižen jsa, navracuje to sedmernásobně, vším statkem domu svého nahražuje:
32Ale cizoložící s ženou blázen jest; kdož hubí duši svou, tenť to činí;
33Trápení a lehkosti dochází, a útržka jeho nebývá shlazena.
34Nebo zůřivý jest hněv muže, a neodpouštíť v den pomsty.
35Neohlídá se na žádnou záplatu, aniž přijímá, by i množství darů dával.
